Když sv. Václav prchal do bezpečí chrámu, chyběl mu jediný krok. Dnes by ho vrazi dostihli u kostelních vrat bez námahy – dál by se stejně nedostal.

 

Jezdím křížem krážem po republice a potkávám desítky kostelů, kaplí a kapliček. Některé  zašlé, častěji ale opečovávané. A vždycky zamčené. Občas je za dveřmi mříž, přes kterou můžu nahlédnout dovnitř, ale stále přitom zůstávám venku. Jen úplně výjimečně (zpravidla ve větších městech) můžu vstoupit dovnitř, do prostoru; prohlédnout si výzdobu, sednout si do lavice, pomodlit se za ty, kdo kostel kdysi postavili a kdo se o něj dnes starají.

 

Kolik už jsem viděl kostelních dveří – zavřených, zamčených, zarýglovaných. Dokonce i zazděných (dovnitř se lezlo oknem po provaze).

 

Tady se lidé složili na krásnou novou kapli. Otec biskup ji slavnostně vysvětil, hrála muzika, do večera se tancovalo. Ráno si chci kapličku ještě jednou v klidu prohlédnout – zamčeno! Kolik peněz se vybralo na interiér, který nikdo neuvidí? Jindy cestou ke kapli narazím na plakát: dnes poutní slavnost. Ráno bohoslužba, pak koncert, program pro děti. Ve tři odpoledne? Zavřeno! Pozdě, poutníku!

 

Dostatečně daleko za vesnicí pak narazím na kapličky bez dveří, kde to žije. Svíčičky, plyšáci, papírová srdíčka, neuvěřitelně ohavní andělíčci. Všechno na jedné hromadě pod barvotiskovým obrázkem. Hezké to není, ale je to upřímné. Nepochybuji, že i tu nejkýčovitější sošku sem někdo přinesl se stejným záměrem, s jakým Michelangelo maloval Sixtinskou kapli: aby místo k modlení bylo krásné. A kde si taky tříbit vkus? V kostele stěží, tam je zamčeno.

 

Kdo zamyká kostel, má jistě dobré důvody. Nechci se o ně hádat. Mně říkají zamčené dveře jasně: běž pryč. A tak jdu. Cestou se ještě stavím v supermarketu, tam je otevřeno pořád a vždycky mě tam rádi uvidí.