Znáte tu pověst o kostele v Praze na Karlově?

Odvážný, mladý architekt dostal životní příležitost, stvořil velké dílo. Klenbu, jakou svět neviděl. Dělníci, zkušení a znalí, tvrdili, že je to kravina a že se to sesype. Lešení pod klenbou strhávat nebudou, jistě by jim spadlo na hlavu. Architekt ho tedy podpálil - sám by ho rozebrat nedokázal. Klenba přece nespadne, nemůže, má to podloženo výpočty. Když uslyšel z kostela rachot, uznal, že dělníci měli pravdu a klenba spadla. Šel, a utopil se. Malověrný! Klenba prý vydržela, rachotilo jen spadlé lešení. Ze zkušených, lichých rádců, se nešel utopit nikdo.

Vždycky, když stojím na Nuseláku v ranní zácpě, slibuju si, že se na tu klenbu půjdu podívat. Ať vidím, zač ten člověk umřel.  

Trvalo mi 20 let, než jsem se k tomu dostal. Bylo zavřeno.

Možná, že ta klenba opravdu spadla. Ostatně, je to celé jen pověst. Nikdy se to nedozvím, do toho kostela se asi už v životě nedostanu. Moje cesty na Karlov se dost vzácně kryjí s dobou, na kterou je možné domluvit si exkurzi. Nikdy to neuvidím, jako stopy astronautů v měsíčním prachu. Od Měsíce mě dělí vzdálenost a chlad vesmíru, od kostela mě dělí křesťanská láska a pečlivě udržovaný odkaz předků.